Ostrava-Vítkovice

RICHARD ČERMÁK

starosta městského obvodu Ostrava-Vítkovice

Malá obec u Ostravy se začala radikálně měnit od roku 1876, kdy se z ní generální ředitel Vítkovických železáren Paul Kupelwieser rozhodl vybudovat Nové Vítkovice – průmyslové město předbíhající požadavky doby a poskytující zaměstnancům i jejich rodinám potřebné zázemí. Velkolepá koncepce obytného centra s jedinečným regulačním plánem pravoúhle se křížících ulic a se stavbami z režného cihelného zdiva se otevřeně hlásila k inspiraci industriální architekturou tehdejší Anglie. Není tedy divu, že Vítkovice do projektu Velké Ostravy vstoupily už jako rozvinuté město, jehož genius loci jako vystřižený z románu Julese Vernea přetrval do současnosti. A rozsáhlý areál železáren s unikátním souborem industriální architektury je dnes národní kulturní památkou, která k Vítkovicím přitahuje – stejně jako v minulosti – pozornost celého světa.

Vítkovice v letech 1924 až 2024

Vítkovice byly od pozdního středověku ne příliš významnou vsí hukvaldského panství. Situace se změnila rokem 1828, kdy byly ve Vítkovicích založeny olomouckým arcibiskupem Janem Rudolfem Habsbursko-Lotrinským železárny, které se na konci 19. století zařadily mezi největší a nejmodernější podniky svého druhu v Evropě. Právě díky železárnám začalo po roce 1876 vznikat systematicky uspořádané cihlové město (tzv. Nové Vítkovice) plné kolonií i reprezentativních staveb. Již 11. prosince 1908 byly Vítkovice povýšeny na město, čemuž předcházela návštěva císaře Františka Josefa I. v červnu 1906.

Stavební rozvoj ukončilo až vypuknutí 1. světové války. Po památném 28. říjnu 1918 nastaly pro Vítkovice nové časy. Železárny se musely vyrovnat s novými zákony, město s národnostními otázkami. Jak si budou ve Vítkovicích stát nyní Češi, Němci, Poláci a Židé? Upozorněme, že před 1. světovou válkou se tři čtvrtiny vítkovických obyvatel hlásily k německé národnosti. Ale poměry byly nyní jiné.

Vítkovice součástí Velké Ostravy

Již před válkou bylo zřejmé, že Vítkovice svým urbanismem, průmyslem a vůbec geografickým položením začínají splývat s okolními městy a obcemi, zejména pak s Moravskou Ostravou, Zábřehem nad Odrou a Mariánskými Horami. V roce 1921 Vítkovice dosáhly historického maxima počtu obyvatel, žilo zde 27 359 osob.

Již od roku 1919 se připravoval definitivní plán na vytvoření Velké Ostravy, jejíž součástí měly být také Vítkovice. Po mnoha vyřešených i nevyřešených sporech se Vítkovice v lednu 1924 staly součástí nového politického útvaru na mapě Československa, které vzniklo sloučením sedmi moravských měst a obcí. Počet obyvatel Vítkovic reprezentoval 25 % obyvatel Velké Ostravy. Vítkovická radnice osiřela, vedení obce se rozešlo a budova začala sloužit nově potřebám Bezručovy lidové knihovny a čítárny.

Meziválečný stavební rozvoj

Stavební činnost ve Vítkovicích byla v roce 1924 již daleko menšího rozsahu ve srovnání s časy výstavby Nových Vítkovic, které se budovaly od 70. let 19. století do vypuknutí 1. světové války. Nutno však dodat, že v roce 1924 byla naprostá většina katastru Vítkovic již zastavěna průmyslovými objekty nebo obytným sektorem. Tu a tam se ale ještě našla nová staveniště. Kupříkladu roku 1924 probíhala výstavba Husova sboru na nároží Lidické a Zengrovy ulice; za vítkovickou radnicí se budovala rondokubistická hospodyňská škola a v areálu Dolní oblasti se právě dokončoval moderní plynojem, který dnes známe jako kulturní stánek Gong. Na několika místech se budovaly velkoměstsky pojaté činžovní domy. Dosavadní představitel (respektive správní komisař) města, Josef Chalupník, Vítkovice doslova miloval a díky němu vznikly ve Vítkovicích i po připojení k Velké Ostravě významné městské stavby, jako např. hudební škola Leoše Janáčka (1932–1935), jež byla postavena podle plánů významného architekta Bohuslava Fuchse. V letech 1924–1925 byla vybudována v centru Vítkovic nová tramvajová trať, která vedla od závodního hotelu přes náměstí a dále dnešními ulicemi Jeremenkova, Šalounova a Lidická. Už v roce 1929 byla trať prodloužena v ose Zengrovy ulice až do Zábřehu-Družstva. K 1. září 1929 byla otevřena také státní průmyslová škola v Zengrově ulici.

Nesmíme opomenout ani rozvoj samotných železáren: mimo jiné vyráběly v meziválečném období např. součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby a dodávaly je do celého světa.

Těžká léta 2. světové války

Prosperitu Vítkovic ukončil až rok 1938. Otevření moderního vítkovického stadionu, který měl být předán veřejnosti 28. října 1938 u příležitosti 20. jubilea od vzniku samostatného Československa a 110. výročí od založení Vítkovických železáren, již neproběhlo. Stadion byl otevřen až za německé správy železáren a města roku 1939. Již 14. března 1939 byly Vítkovice obsazeny německými jednotkami, tedy o den dříve než zbytek obklíčené republiky. Průmyslový gigant v podobě Vítkovických železáren byl přeci jen lákavou kořistí. V noci z 24. na 25. května 1939 německé oddíly SA vypálily velkou židovskou synagogu na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad, která byla postavena roku 1911 pro vítkovické židy.

Po vypuknutí 2. světové války byly Vítkovické železárny adaptovány pro válečnou výrobu a zařazeny do říšskoněmeckého koncernu Göringových závodů. Válka se podepsala na podobě Vítkovic zejména tragickou událostí, jíž bylo spojenecké bombardování Ostravy. Dne 29. srpna 1944 v dopoledních hodinách byly Vítkovice na mnoha místech poškozeny leteckými pumami o váze až půl tuny. Proluky a následky destrukcí jsou dokonce v prostoru centra Vítkovic jasně zřetelné dodnes. Vítkovice byly osvobozeny Rudou armádou dne 30. dubna 1945 v rámci Ostravské operace a zdejší průmyslové závody zůstaly relativně dobře zachovány a brzy přeorientovaly svou výrobu pro mírové účely.

V éře nového režimu

Obnova Vítkovic po 2. světové válce byla komplikovaná s ohledem na preferenci těžkého průmyslu, který byl od roku 1946 podporován vládou v čele s Klementem Gottwaldem. Vítkovické železárny se měly stát příznačným ocelovým srdcem Československa.

Výstavba nových bytů se ve Vítkovicích téměř zastavila a omezila se většinou na finské a panelové domky při hranici s Hrabůvkou. Národní podnik Vítkovické železárny Klementa Gottwalda se měl dále rozvíjet a rozšiřovat svou výrobu. Počítalo se se založením nových závodů a oblasti kolem ulic Zengrova, Erbenova, Ocelářská, Šalounova a Nerudova byly postupně asanovány. Z vymezené oblasti tak zmizelo cca 400 bytových jednotek. Na valné části uvolněných pozemků však nové závody nevznikly. Na počátku 70. let byla dokonce asanována jedna z nejstarších kolonií, tzv. Anglická, která vymezovala část Mírové náměstí. O stavby z přelomu 19. a 20. století nejevil komunistický režim zájem, neboť upřednostňoval výstavbu panelových domů a sídlišť před modernizací zastaralého bytového fondu. Do lokalit Vítkovic, kde se počítalo s budoucí asanací, byli sestěhováni nepřizpůsobiví obyvatelé města, což vedlo k sociálně-patologickým jevům a k značnému zvýšení kriminality.

Životní prostředí ve Vítkovicích bylo rovněž katastrofální. V roce 1969 spadlo na 1 km2 1000 tun prachu za rok, přičemž maximální přípustná hygienická hodnota v té době byla stanovena na 150 tun/rok/km2. Do roku 1970 byla pak Vítkovicemi protažena Rudná ulice, která dodnes patří k urbanistickým problémům obvodu. Denně po ní projede přes 60 000 automobilů.

Po roce 1989

Již v období normalizace se Vítkovické železárny dostávaly do výrobních problémů. Listopadové události roku 1989 znamenaly pro Vítkovice zásadní přelom. Přes sto let průmyslem kypící a lomozící „železárenské velkoměsto“ začalo utichat. Už 30. června 1992 byl vyvezen na povrch poslední důlní vozík s černým uhlím na dole Hlubina. Dne 27. září 1998 došlo k uhašení vysokých pecí. Ukončení provozu železáren na druhou stranu razantně přispělo ke zlepšení životního prostředí ve Vítkovicích. Z někdejší průmyslové oblasti železáren a sousedního černouhelného dolu Hlubina se roku 2002 stala národní kulturní památka, která se pár let poté stala místem, kde se dodnes konají největší kulturní festivaly v České republice.

Centrum Vítkovic bylo roku 2003 prohlášeno za městskou památkovou zónu. Od té doby se počet památek ve Vítkovicích postupně navyšuje. Poslední významnou kulturní památkou se zatím v roce 2020 stalo nádraží Ostrava-Vítkovice (1964–1967), které je v současnosti oceňováno jako jedna z perel bruselského stylu. V roce 1990 vznikl po pádu komunistického režimu městský obvod Ostrava-Vítkovice, který je dodnes jedním z třiadvaceti městských částí Ostravy. Budova radnice začala v dubnu 1992 po osmašedesáti letech sloužit znovu politické správě Vítkovic. Vedení obvodu bylo postaveno před nelehkou otázku: jak naložit s veškerým dědictvím minulosti? Byl to nelehký úkol, jehož výsledek zhodnotíme až v následujících dekádách. V roce 2024 žije ve Vítkovicích necelých 8000 obyvatel, což je méně než třetina počtu obyvatel Vítkovic v době jejich připojení k Velké Ostravě.

Vítkovice postupně ukazují svou zašlou krásu a také odborná veřejnost dnes oceňuje zdejší stavby, které svým zpracováním byly v době svého vzniku značně nadstandardní. Cílem Vítkovic je dostat se zpátky na ostravské výsluní, být dobrou adresou. Nízká zástavba, absence panelových sídlišť, možnost relativně snadného parkování a dobrá dopravní dostupnost patří k hlavním výhodám Vítkovic. Snad zase jednou bude platit: Vítkovice – o století více!